1Přednímu kantoru k nízkému zpěvu, žalm Davidův.
2Spomoz, ó Hospodine; nebo se již nenalézá milosrdného, a vyhynuli věrní z synů lidských.
3Lež mluví jeden každý s bližním svým, rty úlisnými z srdce dvojitého řeči vynášejí.
4Ó by vyplénil Hospodin všeliké rty úlisné, a jazyk velikomluvný,
5Kteříž říkají: Jazykem svým přemůžeme, mámeť ústa svá s sebou, kdo jest pánem naším?
6Pro zhoubu chudých, pro úpění nuzných jižť povstanu, praví Hospodin, v bezpečnosti postavím toho, na nějž polečeno bylo.
7Výmluvnosti Hospodinovy jsou výmluvnosti čisté, jako stříbro v hliněné peci přehnané a sedmkrát zprubované.
8Ty, Hospodine, jim spomáhati budeš, a ostříhati každého od národu tohoto až na věky.
9Vůkol a vůkol bezbožní se protulují, když takoví ničemní vyvýšeni bývají mezi syny lidskými.