1Jak Panovník přikryl dceru sijónskou oblakem svého hněvu! Svrhl z nebes na zem okrasu Izraele, ⌈v den svého hněvu⌉ nepamatoval na podnož svých nohou.
2Panovník pohltil bez soucitu všechny Jákobovy příbytky, ve svém hněvu zbořil pevnosti dcery judské, srazil k zemi, znesvětil království i jeho knížata.
3Usekl v planoucím hněvu všechny rohy Izraele, stáhl zpět svou pravici před blížícím se nepřítelem, vzplál v Jákobovi jako plápolající oheň, který strávil vše kolem.
4Napjal svůj luk jako nepřítel, pozvedl svou ⌈pravici; jako protivník zabil⌉ všechno vzácné oku; ve stanu dcery sijónské vylil svůj hněv jako oheň.
5Panovník se stal nepřítelem, pohltil Izrael, pohltil všechny jeho paláce, zničil jeho pevnosti, rozmnožil dceři judské smutek a žal.
6Jednal se svým stánkem násilně jako se ⌈zahradní budkou,⌉ zničil své místo setkávání. Hospodin způsobil, že na Sijónu byly zapomenuty svátky i soboty, ve svém prudkém hněvu odvrhl krále i kněze.
7Panovník odvrhl svůj oltář, opustil svou svatyni, do ruky nepřítele vydal hradby jeho paláců. ⌈Pozvedli hlas⌉ v Hospodinově domě jako v den svátku.
8Hospodin se rozhodl zničit hradby dcery sijónské, ⌈natáhl měřicí šňůru⌉ a neodvrátil svou ruku od ničení. Způsobil, že truchlily val i hradby, společně se zhroutily.
9Její brány se ponořily do země, ⌈zničil a rozlámal⌉ její závory. Její král i její knížata jsou mezi pohanskými národy, není už zákon, ani její proroci nepřijímají vidění od Hospodina.
10Starší dcery sijónské sedí na zemi, mlčí. Házely si prach na hlavu, přepásaly se pytlovinou. Jeruzalémské panny svěsily hlavu k zemi.
11Zrak mi slábne pro slzy, mé nitro vře, moje žluč se vylila na zem pro ⌈zkázu dcery mého lidu,⌉ když děti a kojenci omdlévají na náměstích města.
12Svým matkám říkají: Kde je ⌈obilí a víno?,⌉ zatímco omdlévají na náměstích města jako probodení, zatímco vypouštějí svou duši do klína svých matek.
13⌈Jak mám o tobě svědčit,⌉ k čemu tě mám připodobnit, jeruzalémská dcero? S čím tě mám srovnat, abych tě potěšil, panno, dcero sijónská? Vždyť tvá zkáza je veliká jako moře. Kdo tě uzdraví?
14Tvoji proroci pro tebe viděli klam a nesmysly; neodhalili tvoji vinu, aby změnili tvůj úděl. Viděli pro tebe klamné a svůdné výnosy.
15Všichni, kdo procházejí kolem, nad tebou tleskají rukama; pošklebují se a potřásají hlavou nad jeruzalémskou dcerou: To je to město, o kterém říkali: Dokonalost krásy, radost pro celou zemi.
16Všichni tvoji nepřátelé si na tebe otvírají ústa, pošklebují se a skřípou zuby. Říkají: Pohltili jsme ji. Jistě toto je den, na který jsme čekali. ⌈Dočkali jsme se ho a uviděli⌉ jsme ho.
17Hospodin učinil to, co měl v úmyslu, naplnil své slovo, co přikázal od dávných časů, zbořil a neměl soucit. Dal nepříteli radovat se nad tebou, vyvýšil roh tvého protivníka.
18⌈Jejich srdce křičelo⌉ k Panovníku. Hradbo dcery sijónské, vylévej slzy jako potok ve dne i v noci. Nedopřej si odpočinku, ať nemá pokoje zřítelnice tvého oka.
19Povstaň, křič v noci, na počátku nočních hlídek! Vylévej své srdce jako vodu před tváří Panovníka! Pozdvihni k němu své ruce za život svých dětí, které omdlévají hladem na každém nároží.
20Podívej se, Hospodine, a pohleď, s kým jsi takto jednal?! Cožpak mají ženy jíst svůj plod, ⌈zdravě narozené⌉ děti?! Cožpak má být kněz a prorok zabíjen v Panovníkově svatyni?!
21Na zemi po ulicích leží chlapec i stařec, moje panny a moji mládenci padli mečem. Zabil jsi je v den svého hněvu, pobil a neměl soucit.
22Svolal jsi jako na den svátku ⌈ty, kterých se děsím⌉ ze všech stran. V den Hospodinova hněvu nikdo neunikl ani nepřežil. Ty, které jsem porodila jako zdravé a vychovala, můj nepřítel zničil.