1A Jób pokračoval v pronášení své promluvy. Řekl:
2Kéž je mi dopřáno žít jako za dávných měsíců, jako za dnů, kdy mě Bůh chránil,
3když nad mou hlavou nechával svítit svou lampu, šel jsem temnotou za jeho světlem.
4Tak jako jsem byl ve dnech své sklizně v ⌈důvěrném společenství s Bohem⌉ nad svým stanem,
5když ještě se mnou byl Všemohoucí a moji služebníci okolo mě.
6Když jsem ve smetaně umýval své nohy a proudy oleje na mě vyplavovala skála.
7Když jsem vycházel branou k městu a své sedadlo si připravoval na náměstí,
8viděli mě mládenci a vytratili se, kmeti vstali a zůstali stát.
9Knížata ustala v řečech, na ústa si položila ruku.
10Vytratily se hlasy předáků, jazyk jim přilnul k patru.
11Vždyť ucho, které mi naslouchalo, nazývalo mě šťastným, oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě.
12Vždyť jsem zachraňoval nuzného, když křičel o pomoc, i sirotka, který neměl pomocníka.
13Přicházelo na mne požehnání hynoucího, k jásotu jsem přiváděl srdce vdovy.
14Oblékal jsem si spravedlnost a ona si oblékala mne, právo mi bylo jako roucho a turban.
15Slepému jsem byl očima a chromému nohama.
16Chudým byl jsem otcem a prověřil jsem spor, který jsem neznal.
17I tesáky bídáka jsem vyrazil a kořist vytrhoval z jeho zubů.
18Řekl jsem si: Naposled vydechnu se svým hnízdem a rozmnožím dny jako písek.
19Můj kořen dosahuje k vodě, rosa přenocuje v mých ratolestech.
20Má sláva je se mnou vždy nová, obnovuje se i luk v mé ruce.
21Naslouchali mi a očekávali na mě, umlkali při mé radě.
22Po mém slovu již nic neopakovali, kanul na ně můj výrok.
23Jako na déšť na mě počkali, jak pro jarní déšť otevřeli svá ústa.
24⌈Usmíval jsem se na ně, když nevěřili,⌉ a neodvrhli světlo mé tváře.
25Volil jsem jejich cestu, sedával jsem v čele a přebýval jsem jako král s oddílem, jako ten, kdo potěší truchlící.