1Stříbro má přece své naleziště a zlato místo, kde ho přečistí.
2Z prachu se získává železo a kámen vyplavuje měď.
3Temnotě určuje konec a zkoumá temný kámen v nejhlubší tmě po nejzazší mez.
4⌈Prorazil šachtu údolím⌉ daleko od místa, kde pobývá člověk. Zapomenutí lidskou nohou houpou se na laně, daleko od člověka se klátí.
5Země, z níž vzchází úroda, je zespodu převrácena jakoby ohněm.
6Její kameny jsou nalezištěm safírů, obsahuje zlatý prach.
7Pěšinu k němu, tu dravec nezná, ani oko luňáka černého ji nezahlédlo.
8Pyšná mláďata po ní nešlapala, lev po ní nevlekl kořist.
9Člověk svou rukou sáhl na křemen, hory od základů převrátil.
10Vyrubal kanály ve skalách, jeho oko vidělo kdejakou drahocennost.
11⌈Zamezil přetékání řek,⌉ tajnosti vynáší na světlo.
12Avšak moudrost, kde může být nalezena? A kde je to naleziště rozumnosti?
13Její hodnotu smrtelný člověk nezná, nemůže být nalezena v zemi živých.
14Hlubina říká: Ve mně není, moře říká: Není u mne.
15Lístkové zlato za ni nemůže být dáno ani stříbro nemůže být odváženo na její úhradu.
16Nemůže být zaplacena zlatem z Ofíru, vzácným karneolem a safírem.
17Nevyrovná se jí zlato či sklo, nedá se směnit za předměty z ryzího zlata.
18Perly a křišťál nebudou připomínány, cena moudrosti je nad drahokamy.
19Kúšský topas se jí nevyrovná, nemůže být zaplacena čistým zlatem.
20Odkud tedy moudrost přijde? A kde je to naleziště rozumnosti?
21Byla totiž skryta před očima všeho živého, ukryta před nebeským ptactvem.
22Říše mrtvých a smrt říkají: Zprávu o ní jsme slyšely na vlastní uši.
23Bůh rozumí její cestě, on zná její naleziště.
24Vždyť on hledí až do končin země, vidí všechno pod nebesy.
25Takže dodal větru váhu a vodu odměřil mírou;
26když dešti stanovil hranici a hromobití cestu,
27tehdy ji uviděl a vyprávěl o ní, upevnil ji a také ji prověřil.
28A řekl člověku: Hle, bázeň před Panovníkem, toť moudrost a odvrátit se od zlého, toť rozumnost.