1Nato Jób odpověděl. Řekl:
2I dnes je mé stěžování vzpurné; jeho ruka na mě těžce dolehla kvůli mému vzdychání.
3Kéž se stane, že bych věděl, jak ho naleznu; jak se dostanu k jeho sídlu.
4Předložil bych před něj svůj spor, stížnostmi bych naplnil svá ústa.
5Dozvěděl bych se výroky, kterými mně odpoví, a porozuměl bych tomu, co mi řekne.
6Cožpak se mnou povede při s plnou silou? Nikoli, on si mě jistě všimne.
7Tam by se s ním přímý domlouval a já bych navždy unikl svému soudci.
8Půjdu–li na východ, on tam není, pakliže nazpět, nepochopím ho;
9když koná něco nalevo, nezahlédnu ho, jestliže se skryje napravo, rovněž ho neuvidím.
10Vždyť on zná mou cestu, kdyby mě vyzkoušel, vyjdu jako zlato.
11Má noha se přidržela jeho kroku, zachoval jsem jeho cestu a nechtěl se odvrátit.
12Příkaz jeho rtů? Od toho neustoupím! Řeči jeho úst jsem uchovával více než vlastní ustanovení.
13On pak zůstává stejný a kdo ho od toho odvrátí? Po čem jeho duše zatoužila, to vykonal.
14Vždyť vykoná, co mi určil; při něm se najde mnoho tomu podobného.
15Proto jsem z něj vyděšený, pozoruji se a třesu se před ním.
16Tak Bůh naplnil mé srdce zoufalstvím, Všemohoucí mě vyděsil.
17Avšak nebyl jsem umlčen temnotou, setmění se přede mnou ukrylo.