1Kampak tvůj milý šel, ty ženo mnoha krás? Kam se tvůj milý poděl, ať s tebou najdeme ho zas.
2Do zahrádky své sestoupil můj milý na záhony balzámové, v zahradách ⌈se pást,⌉ lilie nasbírat.
3Můj milý má mne, můj milý je můj. V liliích se pase.
4Krásná jsi, lásko má, jako město Tirsa, jak Jeruzalém nádherná. ⌈Respekt budíš⌉ jak ⌈nazbrojená armáda.⌉
5Odvrať ode mne své oči, ⌈nebo mne o rozum připraví.⌉ Vlasy tvé co ve stádu kozičky dolů z Gileádu sbíhají.
6Tvé zuby -- ⌈ovečky čerstvě umyté, když stádo stoupá⌉ z koupele. Každá z nich po dvou rodí a není mezi nimi neplodná.
7Jak z rozpuklého jablka granáty zpod závoje skráň hledí tvá.
8Na šedesát je královen a družek na osmdesát a dívek bezpočet,
9ona je však jediná, holoubek můj, zlato mé. Ona je však jediná pro matičku svou, pro maminku, jež ji má za vyvolenou. Jak ji děvčata uzřela, ⌈zahrnula ji chválou.⌉ Královny a družky počaly ji velebit:
10Kdo je ta, jež dolů jako úsvit hledí, jako luna krásná, jako slunce jasná? Respekt budí jak nazbrojená armáda.
11Do sadu sešel jsem k ořeší podívat se na zeleň ve vádí, podívat se, zda réva vyraší, zda rozkvetly už granáty.
12Než má duše zvěděla, na vozy mne stavěla lidu mého šlechetného.