1Pro vedoucího chval. Davidův žalm. Hospodine, tys mě vyzpytoval a ⌈znáš mě.⌉
2Ty víš, kdy si sedám a kdy vstávám -- už dávno znáš mé úmysly.
3Rozebrals mé putování i mé uléhání a dobře znáš všechny mé cesty.
4Ještě nemám slovo na jazyku -- hle, Hospodine, ty už všechno víš.
5Oblehls mě zezadu i zepředu a položils na mě svou dlaň.
6Úžasné poznání! Úplně mě přesahuje! To nezvládám!
7Kam odejdu před tvým duchem? Kam uteču před tvou tváří?
8Vystoupím–li na nebesa, tam jsi ty. Ustelu si v podsvětí, jsi i tam.
9⌈Když se vznesu na křídlech jitřenky⌉ a usadím se ⌈za koncem moře,⌉
10i tam mě bude provázet tvá ruka, tvá pravice se mě chopí.
11I kdybych řekl: Jistě mě přikryje tma, i noc se kvůli mně stane světlem.
12Ani tma před tebou není temná, noc ti svítí jako den, temnota jako světlo.
13Vždyť tys utvořil mé ledví, utkal jsi mě v lůně mé matky.
14Vzdávám ti chválu za to, jak jsem úžasně stvořen -- vzbuzuje to bázeň. Tvé dílo je obdivuhodné -- má duše to velmi dobře ví.
15Před tebou nebyla skryta má kostra, když jsem byl utvářen vskrytu, utkán v útrobách země.
16Tvé oči viděly můj zárodek a do tvé knihy se zapisovaly všechny dny -- utvářely se, nebyl ani jeden z nich.
17A jak vzácné jsou pro mě tvé úmysly, Bože! Jak mnoho jich je!
18Kdybych je chtěl spočítat, je jich víc než písku! Procitnu a již jsem s tebou.
19Bože, kéž bys skolil ničemy. Odstupte ode mě, vy, kdo proléváte krev.
20Oni o tobě mluví se zlými úmysly; nadarmo vyvyšují tvé protivníky.
21Což nemám, Hospodine, nenávidět ty, kdo tě nenávidí? A pociťovat odpor proti těm, kdo proti tobě povstávají?
22⌈Mám je v dokonalé nenávisti;⌉ jsou mi za nepřátele.
23Vyzpytuj mě, Bože, a poznej mé srdce, zkoumej mě a poznej mé myšlení
24a pohleď, není–li ve mně cesta trápení, a veď mě cestou věčnosti!