1Potom otevřel Jób svá ústa a proklínal svůj den.
2Jób promluvil a řekl:
3Ať zanikne den, v němž jsem byl zrozen, a noc, která řekla: Byl počat mládenec.
4Onen den ať se stane temnotou, ať po něm Bůh nahoře nepátrá, ať se nad ním nezaskví svítání.
5Ať se ho ujmou temnota a nejhlubší tma, ať se na něm usídlí bouřkový mrak, ať ho poděsí ponurost dne.
6Onu noc ať vezme setmění, ať se netěší mezi dny roku, do počtu měsíců ať nepřijde.
7Hle, ona noc ať se stane neplodnou, ať jí nepronikne radostný křik.
8Ať ji zatratí ti, kteří proklínají den, připravení vzbudit livjátána.
9Ať se zatmějí hvězdy jejího soumraku, ať napjatě čeká na světlo, a žádné není, ať neuzří paprsky rozbřesku,
10neboť ⌈nezavřela dveře nitra⌉ mé matky a neskryla trápení před mýma očima.
11Proč jsem nezemřel vycházeje z lůna matky, nevyšel z nitra a nevydechl naposled?
12Proč ⌈mě vzali na kolena⌉ a k čemu jsou prsy, že je mám sát?
13Vždyť bych nyní ležel a byl bych v klidu; spal bych a tehdy by se mi to odpočívalo
14s králi a rádci země, kteří si znovu budují trosky;
15nebo s knížaty, kteří mají zlato a své domy naplňují stříbrem;
16nebo jako ⌈ukrytý potracený plod -- nebyl bych;⌉ jako děti, které neviděly světlo.
17Tam ničemové zanechali nepokoje, tam odpočinou ⌈únavou vysílení;⌉
18tam ⌈vězňové zůstali spolu bezstarostní,⌉ neslyšeli hlas biřice;
19je tam ⌈malý i velký⌉ a otrok je svobodný od svých pánů.
20Proč je dáváno světlo udřenému a život těm, kdo mají hořkost v duši,
21těm, kteří čekají na smrt, a ona nepřichází, ač po ní slídili více než po ⌈skrytých pokladech,⌉
22těm, kdo se budou s jásotem radovat, budou se veselit, že najdou hrob,
23⌈muži, jehož cesta je ukryta,⌉ za nímž ji Bůh zatarasil?
24Vždyť mé vzdychání přichází místo mého chleba, mé nářky se rozlévají jako voda.
25Neboť jsem se velmi strachoval, a stalo se mi to. To, čeho jsem se lekal, na mne přichází.
26Neměl jsem pohodu, neměl jsem klid a neodpočinul jsem, až přišla vřava.