1Nato Jób odpověděl. Řekl:
2Slov, jako jsou tato, jsem už slyšel mnoho. Jste všichni ⌈mizerní utěšitelé.⌉
3⌈Jestlipak budou mít konec ta nadutá slova? Nebo co tě popouzí, že takhle odpovídáš?⌉
4I já bych mohl mluvit jako vy, ⌈kdybyste byli na mém místě,⌉ ohánět se proti vám výroky a potřásat nad vámi hlavou.
5Posiloval bych vás svými ústy a soustrast mých rtů ⌈by byla šetrná.⌉
6Jestliže promluvím, má bolest tím nebude zmírněna; zanechám–li toho, ⌈v čem se mi ulehčí?⌉
7Už mě zcela unavil. Zpustošil jsi celou mou pospolitost.
8Dopadl jsi mě, stalo se to na svědectví; povstala proti mně má lež a vypovídá proti mně.
9Jeho hněv propukl a ⌈zanevřel na mě,⌉ skřípal na mě zuby; můj protivník na mě zaostřuje své oči.
10Otevřeli na mě ⌈svá ústa,⌉ ⌈potupně mě bili do tváře,⌉ společně se proti mně hrnou.
11Bůh mě vydá v plen padouchovi, vydá mě na pospas do rukou ničemů.
12Byl jsem spokojený, ale zacloumal se mnou, ⌈uchopil mě za šíji a roztříštil mě.⌉ Postavil si mě za terč.
13Obklíčí mě jeho lukostřelci, probodne mé ledviny a nebude mít soucit. Mou žluč vylije na zem.
14⌈Bude mě drásat, rána za ranou;⌉ vyběhne proti mně jako hrdina.
15Na kůži ⌈jsem si sešil pytlovinu,⌉ svůj roh jsem sklonil do prachu.
16Tvář mi opuchla od pláče, na mých víčkách je nejhlubší tma.
17Přitom na mých rukou není násilí a má modlitba je čistá.
18Země, nepřikrývej mou krev, ať není místo odpočinku pro můj úpěnlivý křik.
19Již nyní, hle, na nebesích je můj svědek a na výšinách můj přímluvce.
20⌈Mí přátelé jsou mi prostředníky; mé oko prolévá slzy před Bohem.⌉
21Nechť může někdo vést za muže spor s Bohem, lidský syn za svého bližního.
22Protože přejdou vyměřená léta, a půjdu stezkou, z níž se nevrátím.