1Jestliže se, Izraeli, navrátíš, je Hospodinův výrok, jestliže se navrátíš ke mně, a jestliže z mé přítomnosti odstraníš své ohavné modly a nebudeš se toulat,
2ale budeš přísahat: Jakože živ je Hospodin! -- pravdivě, podle práva a spravedlivě -- potom si jím budou žehnat národy a jím se budou chlubit.
3Neboť toto praví Hospodin judským mužům a Jeruzalému: Zorejte si úhor a nezasévejte do trní!
4Obřežte se pro Hospodina a odstraňte předkožky svého srdce, judští muži a obyvatelé Jeruzaléma. Jinak můj hněv vyšlehne jako oheň, vzplane a kvůli vašim zvráceným činům neuhasne.
5Oznamte v Judsku, rozhlaste v Jeruzalémě a řekněte: Trubte v zemi na beraní roh. Hlasitě volejte a říkejte: Shromážděte se a pojďme do opevněných měst.
6Pozdvihněte korouhev k Sijónu, rychle do bezpečí, neotálejte! Protože ze severu přivedu zlo a velkou zkázu.
7Lev vystoupil ze svého houští a ničitel národů vyrazil; vyšel ze svého místa, aby tvou zemi učinil předmětem hrůzy; tvá města padnou, budou bez obyvatel.
8Proto se přepásejte pytlovinou, bědujte a naříkejte, protože se od nás neodvrátil Hospodinův planoucí hněv.
9⌈I stane se v onen den,⌉ je Hospodinův výrok, že ⌈král i knížata ztratí odvahu,⌉ kněží se zděsí a proroci budou ohromeni.
10Řekl jsem: Ach, Panovníku Hospodine, vždyť tys tak podvedl tento lid i Jeruzalém! Prý: budete mít pokoj, a přitom k duši sahá meč!
11V oné době bude tomuto lidu a Jeruzalému řečeno: ⌈Žhavý vítr⌉ se valí ⌈z holých návrší pustinou⌉ přímo k ⌈dceři mého lidu.⌉ Ne, aby províval, ani aby čistil.
12Vítr silnější než tento se přižene ke mně; nyní také já ⌈nad nimi vyslovím rozsudek.⌉
13Hle, zdvihne se jako mračna a jeho válečné vozy jako vichřice; jeho koně jsou rychlejší než orlové. Běda nám, neboť jsme zničeni.
14Jeruzaléme, umyj své srdce od zla, abys byl zachráněn. Dokdy budou ve tvém nitru zůstávat ⌈tvé ničemné myšlenky?⌉
15Neboť hlas oznamuje z Danu a z Efrajimského pohoří se hlásí zkáza.
16⌈Ohlašte národům,⌉ hle, ⌈zvěstujte v Jeruzalémě:⌉ Z daleké země přicházejí obléhatelé a volají proti judským městům.
17Jako hlídači pole jsou okolo něj, protože byl vůči mně vzpurný, je Hospodinův výrok.
18Tvé jednání a tvoje činy ti to způsobily; to je ⌈tvé zlo,⌉ jak je to trpké a zachvátilo to i tvé srdce.
19⌈Nitro, mé nitro!⌉ Svíjím se bolestí. ⌈Srdce mám sevřené,⌉ srdce mi buší! Nebudu mlčet, protože jsi slyšela, má duše, zvuk beraního rohu a válečný křik.
20Hlásí se zkáza za zkázou, protože je ničena celá země; náhle jsou zničeny mé stany, v okamžiku mé celty.
21Dokdy budu vidět korouhev a slyšet zvuk beraního rohu?
22Vždyť můj lid je jako hlupák, neznají mě. Jsou to ⌈synové bláznů⌉ a ničemu nerozumějí. Moudrost mají pro páchání zla, ale jak konat dobro, to nevědí.
23Pohleděl jsem na zemi, a hle, byla pustá a prázdná, a k nebesům, ale jejich světlo nebylo.
24Pohleděl jsem na hory, a hle, třásly se, i všechny kopce se otřásaly.
25Pohleděl jsem, a hle, nebyl žádný člověk a všechno nebeské ptactvo uletělo.
26Pohleděl jsem, a hle, ovocný sad se stal pustinou a všechna jeho města byla zbořena před Hospodinem, před jeho planoucím hněvem.
27Neboť toto praví Hospodin: Celá země bude zpustošena, ale nezničím ji úplně.
28Proto bude země truchlit a nebesa se svrchu zachmuří, neboť jsem vyslovil, co zamýšlím, a nebudu toho litovat, neodvrátím se od toho.
29Před zvukem jezdce a lukostřelce utíká celé město, jdou do houštin a vystupují do skal, ⌈všechna města jsou opuštěná⌉ a nikdo v nich nebydlí.
30A ty, zpustošená, co to děláš, že se oblékáš do karmínu, že se zdobíš zlatou ozdobou, že si líčidlem zvýrazňuješ oči? Nadarmo se krášlíš! Milenci tebou pohrdají. Usilují o tvůj život.
31Neboť jsem slyšel jakoby křik ženy svíjející se bolestí, jakoby úzkostné sténání prvorodičky, křik dcery sijónské, která lapá po dechu, vztahuje dlaně a volá: Běda mi, protože má duše umdlela kvůli vrahům.