1Nato Jób odpověděl. Řekl:
2⌈Opravdu vím, že to tak⌉ je, ale ⌈jak může být smrtelný člověk⌉ spravedlivý před Bohem?
3Jestliže s ním bude chtít vést spor, neodpoví mu na jedinou věc z tisíce.
4Má moudré srdce a ohromnou sílu. Kdo se proti němu kdy zatvrdil a uspěl?
5On přenáší hory, aniž by poznaly, kdo je ve svém hněvu vyvrátil.
6On pohybuje zemí z jejího místa, až se rozechvějí její sloupy.
7On domlouvá slunku, a to nezazáří, ⌈vůkol hvězd umístí⌉ pečeť.
8On sám roztahuje nebesa a kráčí po návrších moře.
9Tvoří Medvěda, Orion a Plejády i jižní souhvězdí.
10⌈Činí veliké věci, jež ani nelze vyzpytovat, divy, jež ani nelze spočítat.⌉
11Jestliže projde nade mnou, nic neuvidím, a přejde–li, ani jej nerozpoznám.
12Jestliže něco uchvátí, kdo ho přinutí to vrátit? Kdo mu řekne: Co to děláš?
13Bůh neodvrátí svůj hněv. Před ním se sklonili i pomocníci obludy.
14Jak bych mu tím spíše mohl odpovídat já? Jak mám volit slova při rozhovoru s ním?
15Vždyť i kdybych byl v právu, ⌈nebyl bych schopen odpovědět;⌉ svého soudce bych jen prosil o smilování.
16Pokud bych volal a odpověděl by mi, nevěřil bych, že vyslyší můj hlas.
17Neboť mě drtí bouří a bezdůvodně rozmnožuje mé modřiny.
18⌈Nedovolí, aby se mi vrátil dech,⌉ nýbrž sytí mě hořkostmi.
19Pokud jde o sílu, ano, je udatný, a pokud jde o soud, kdo jiný mě předvolá?
20I když budu v právu, má ústa mě usvědčí z viny; jsem bezúhonný, ale prohlásila mě za zvráceného.
21Jsem bezúhonný. Nebudu se starat o svou duši, zavrhnu svůj život.
22Je to jedno, proto říkám: On ⌈skoncuje s bezúhonným stejně jako s ničemou.⌉
23Jestliže bič náhle usmrtí, posmívá se zoufalství nevinného.
24Země je vydána do ruky ničemy, on zakrývá tvář jejích soudců. Pokud ne on, kdo je to tedy?
25A mé dny byly rychlejší než běžec; utekly, neviděly blaho.
26Pominuly spolu s rákosovými loděmi, jako se orel střemhlav vrhá na kořist.
27Řeknu–li si: Zapomenu na své stěžování, opustím svou utrápenou tvář a pookřeji,
28lekám se všech svých bolestí, vím, že mě nenecháš bez trestu.
29Já platím za ničemníka, nač se mám unavovat marností?
30Kdybych se omyl vodou ze sněhu a dlaně si očistil louhem,
31jednou mě ponoříš do jámy a bude mnou opovrhovat i můj plášť.
32Vždyť on není člověk jako já, abych mu odpověděl a ⌈vešli jsme spolu v soud.⌉
33Není mezi námi rozhodčí, který položí na nás oba svou ruku.
34Ať ode mě odejme svou hůl, ⌈ať mě hrůza z něj neděsí,⌉
35ať mohu promluvit, aniž se ho budu bát; ⌈tak tomu totiž u mě není.⌉