1Hle, číhat na něho by bylo ošidné. Cožpak se člověk nezhroutí již při pohledu na něj?
2Nikdo není tak smělý, že by jej probudil. Kdo by se potom chtěl postavit proti mně?
3Kdo mě v něčem předstihl, abych mu to musel odplatit? Cokoli se objeví pod celými nebesy, patří to mně.
4Nebudu mlčet o jeho údech, popisu jeho zdatnosti a o půvabu stavby jeho těla.
5Kdo odhalí jeho svrchní oděv? Kdo může proniknout ⌈jeho dvojitým chrupem?⌉
6Kdo kdy mohl otevřít jeho tlamu? Kolem jeho zubů číhá hrůza.
7Jeho pýchou jsou řady štítů ⌈sevřených těsnou pečetí.⌉
8Tisknou se jeden ke druhému, ani vítr mezi ně nepronikne.
9Jsou spjaty ⌈jeden s druhým,⌉ jsou sevřeny a neoddělí se.
10Jeho supění zažehne světlo, jeho oči jsou jako víčka jitřenky.
11Z tlamy mu vycházejí pochodně, unikají ohnivé jiskry.
12Z nozder mu vychází kouř jako z roztopeného kotlíku s rákosem.
13Jeho dýchání rozpaluje uhlíky, z tlamy mu vychází plamen.
14V jeho šíji přebývá síla, před ním předchází zoufalství.
15Laloky jeho těla přilnuly k sobě, nepohne se, co je na něm slito.
16Jeho srdce je slité jako kámen, slité jako spodní mlýnský kámen.
17Z jeho vznešenosti dostávají hrdinové strach, hrůzou jsou celí bez sebe.
18Meč, který jej zasáhne, neobstojí, ani kopí, střela či šíp.
19Železo považuje za slámu, bronz za ztrouchnivělé dřevo.
20Šíp z luku jej nezažene, kameny z praku se před ním změnily v plevu.
21Kyj považuje za plevu, vysmívá se mávání srpáčem.
22Zespodu má ostré hrany, valí se blátem jako smyk.
23Hlubinu přivádí do varu jako hrnec, moře pokládá za kelímek na mast.
24Zanechá za sebou světélkující dráhu, člověk si až myslí, že hlubina má šediny.
25Není mu podobného na prachu země, takového, který je zbaven všeho děsu.
26Na každého vyvýšeného dohlédne, je králem nad všemi potomky šelmy.