1Člověk narozený z ženy je ⌈ukrácen na životě⌉ a nasycen nepokojem.
2Jako květ vzchází a uvadá, prchá jako stín a trvání nemá.
3Ano, na takového otvíráš své oči a chceš mě přivést na soud se sebou.
4Kdo učiní z nečistého čisté? Nikdo.
5Jestliže jsou určeny jeho dny, počet jeho měsíců je u tebe; jeho hranice jsi ustanovil a nepřekročí je.
6Odhlédni od něj, ať si odpočine, dokud si neoblíbí svůj den jako najatý dělník.
7Vždyť pro strom je naděje: Jestliže bude vyťat, zase obrazí, jeho ratolest nepřestane růst.
8I kdyby jeho kořen v zemi zestárl a jeho pařez odumřel v hlíně,
9⌈jen ucítí vodu,⌉ vypučí a vydá ratolesti jako mladý štěp.
10Avšak muž zemře a bezvládně leží; člověk vydechl naposled a kde je mu konec?
11Vody z jezera zmizely, řeka se vsákne a vyschne.
12Tak i muž ulehl a nevstane až do zániku nebes. Neprocitnou a neprobudí se ze svého spánku.
13Kéž se stane, že mě schováš v podsvětí, skryješ mě, než se odvrátí tvůj hněv; určíš pro mě lhůtu a pak se na mě rozpomeneš.
14⌈Zemře–li muž, ⌈ožije snad opět?⌉ Všechny dny své povinné služby budu očekávat, dokud nepřijde mé vystřídání.⌉
15Zavoláš a já ti odpovím, až budeš dychtit po díle svých rukou.
16Nyní tedy spočítáš mé kroky; ⌈nedbej na můj hřích.⌉
17Mé přestoupení je zapečetěno do váčku, mou zvrácenost jsi zastřel.
18Avšak padající hora zvětrá a skála se pohne ze svého místa.
19Voda omlela kameny, její proudy odplaví prach země. Tak i naději člověka jsi zahubil.
20Navždy ho přemáháš, až odchází; měníš jeho tvář a posíláš jej pryč.
21Jeho synové budou vážení, ale nedozví se to; budou bezvýznamní, ale nebude jim to známo.
22Jen nad sebou cítí bolest jeho tělo a jeho duše nad ním truchlí.