1Kdo to přichází z Edómu, v rudém rouchu z Bosry? Kdo je ten velebný ve svém oděvu, který kráčí ve své velké síle? Já, který ⌈mluvím spravedlivě, mocný k záchraně.⌉
2Proč je tvůj oděv krvavě rudý a tvé roucho jako toho, kdo šlape v lisu?
3V kádi vinného lisu jsem šlapal sám a nikdo z národů se mnou nebyl. Šlapal jsem je ve svém hněvu a pošlapal jsem je ve své zlobě. Jejich šťáva stříkala na mé roucho, celý oděv jsem si poskvrnil.
4Neboť ⌈v mém srdci byl⌉ den pomsty a přišel rok mého vykoupení.
5Ohlédl jsem se a nebylo pomocníka, užasl jsem, že není opory. Záchranu mi poskytla vlastní paže a má zloba, ta mne podepřela.
6Ve svém hněvu jsem pošlapal národy a ⌈opil jsem je svou zlobou.⌉ Jejich šťávu jsem vyléval na zem.
7Budu připomínat Hospodinovy milosrdné činy, Hospodinovy slavné skutky -- za všechno, co nám Hospodin prokázal; prokázal domu Izraele mnoho dobrého, prokázal jim to podle svého slitování a podle svého hojného milosrdenství.
8I řekl: Zajisté jsou mým lidem, syny, kteří nebudou lhát. A stal se ⌈jejich zachráncem.
9V každém jejich soužení měl soužení i on. Anděl jeho přítomnosti⌉ je zachraňoval. On je ve své lásce a ve svém soucitu vykoupil. Zvedal je a nosil je po všechny dávné dny.
10Ale oni byli vzpurní a zarmucovali jeho svatého Ducha. Tedy se jim změnil v nepřítele a sám proti nim bojoval.
11⌈Ale jeho lid si připomenul dávné dny Mojžíše:⌉ Kde je ten, kdo je vyvedl z moře ⌈s pastýři⌉ svého stáda? Kde je ten, kdo do jeho středu umístil svého svatého Ducha?
12Ten, který po pravici Mojžíšově nechal jít svou krásnou paži, kdo před nimi rozdělil vody a učinil si věčné jméno?
13Vodil je hlubinami jako koně v pustině, že neklopýtali,
14jako když dobytek sestupuje do údolí. Duch Hospodinův mu dává odpočinout, tak jsi vodil svůj lid a učinil sis slavné jméno.
15Shlédni z nebes a pohleď ze svého svatého a slavného obydlí. Kde je tvá horlivost a tvé udatné činy? Pohnutí tvého nitra a tvé slitování ⌈je mi zadrženo.⌉
16Vždyť ty jsi náš otec, neboť Abraham nás nezná a Izrael si nás nevšímá. Ty, Hospodine, jsi náš otec, tvé jméno je od věčnosti: Náš vykupitel.
17Proč nás, Hospodine, necháváš bloudit od svých cest, zatvrzuješ naše srdce, abychom se tě nebáli? ⌈Navrať kvůli svým otrokům kmeny⌉ svého dědictví!
18Nakrátko ji vlastnil tvůj svatý lid, než tvou svatyni pošlapali naši protivníci.
19Jsme ⌈tvoji odedávna, nad nimi jsi nevládl, oni se nenazývali⌉ tvým jménem. Kéž bys roztrhl nebesa a sestoupil, aby se před tebou hory zapotácely!