1Proto opusťme ⌈počáteční učení o Kristu⌉ a nesme se k zralosti; neklaďme znovu základy z pokání z mrtvých skutků a z víry v Boha,
2z učení o křtech, o vzkládání rukou, o vzkříšení mrtvých a o věčném soudu.
3A to učiníme, jestliže to Bůh dovolí.
4Neboť ty, kteří byli jednou osvíceni, okusili nebeského daru a stali se účastníky Ducha Svatého,
5okusili dobrého Božího slova i moci budoucího věku,
6a odpadli, je nemožné znovu obnovovat ku pokání, neboť si opět křižují Syna Božího a vystavují ho veřejnému posměchu.
7Vždyť zem, která pije déšť, jenž na ni často přichází, a plodí užitečnou bylinu těm, pro něž je také obdělávána, dostává od Boha požehnání.
8Když však nese trní a bodláky, je neužitečná a blízká prokletí; jejím koncem je spálení.
9Co se však týká vás, milovaní, jsme přesvědčeni o lepších věcech, o tom, co náleží k záchraně, přestože tak mluvíme.
10Neboť Bůh není nespravedlivý, takže by zapomněl na vaši práci a lásku, kterou jste projevili jeho jménu, když jste posloužili-- a ještě sloužíte -- svatým.
11Toužíme však, aby každý z vás projevoval stejnou horlivost k nabytí plné jistoty naděje, ⌈která vytrvá až do konce⌉,
12abyste nezlenivěli, ale napodobili ty, kteří jsou skrze víru a trpělivost dědici zaslíbení.
13Když Bůh dal zaslíbení Abrahamovi a neměl nikoho vyššího, při kom by učinil přísahu, přísahal při sobě samém.
14Řekl: Jistě tě ⌈zahrnu požehnáním⌉ a ⌈velmi tě rozmnožím⌉.
15A tak trpělivě vyčkal a dosáhl toho zaslíbení.
16Neboť lidé přísahají při větším, než jsou sami; a přísaha je zárukou, která ukončuje každý jejich spor.
17Když tedy Bůh chtěl ještě hojněji ukázat dědicům zaslíbení nepohnutelnost svého úmyslu, zaručil jej přísahou,
18abychom skrze dvě nepohnutelné skutečnosti, v nichž není možné, aby Bůh lhal, měli mocné povzbuzení my, kteří jsme se utekli k pevnému uchopení předkládané naděje.
19Máme ji jako kotvu duše, bezpečnou a pevnou, která vchází až do vnitřku za oponu,
20kam kvůli nám vešel náš předchůdce Ježíš, který se ⌈na věčnost⌉ stal veleknězem podle řádu Melchisedechova.