1Naslouchejte, nebesa, budu mluvit, slyš, země, řeč mých úst.
2Jako déšť ať kane má nauka, jak rosa ať plyne má řeč, jako sprška na trávu a jako přeháňka na zeleň.
3⌈Vyhlašuji Hospodinovo jméno.⌉ Vzdejte čest našemu Bohu.
4Skála -- jeho dílo je bezúhonné, ano, všechny jeho cesty jsou spravedlivé. On je Bůh věrný a není v něm špatnost, je spravedlivý a přímý.
5⌈Jednali vůči němu zvráceně,⌉ ⌈ke své potupě nejsou jeho syny,⌉ zvrácená a zkažená generace.
6Takto odplácíte Hospodinu, lide bláznivý a nemoudrý? Cožpak není on tvým otcem, který tě vytvořil, který tě učinil a upevnil?
7Vzpomeň na dávné dny, zvažuj roky ⌈z generace na generaci.⌉ Zeptej se svého otce, ať ti poví, svých starců, ať ti řeknou.
8Když dával Nejvyšší národům dědictví, když rozděloval syny člověka, ustanovil hranice národů podle počtu synů Izraele.
9Vždyť Hospodinovým podílem je jeho lid, Jákob ⌈jeho dědičným dílem.⌉
10Nalezl ho v pusté zemi, v pustotě, blouznění pusté krajiny. Obklopil ho, ⌈pečoval o něj,⌉ střežil ho jako zřítelnici svého oka.
11Jako orel dává do pohybu své hnízdo, vznáší se nad svými mláďaty, roztáhne svá křídla, uchopí je a nese je na svých perutích,
12Hospodin sám ho vedl, cizí bůh s ním nebyl.
13Nechal ho jet po návrších země, sytil ho polními plodinami, krmil ho medem ze skály a olejem z tvrdého skalního útesu,
14kravským máslem a ovčím sýrem, s tukem jehňat, bášanskými berany a kozly, ⌈tím nejlepším z⌉ pšenice, pil jsi krev hroznů -- ⌈šumivé víno.⌉
15Ješúrún ztučněl a zpychl -- ztučněl jsi, ztloustl a stal ses nadutým. Opustil Boha, který ho učinil, jednal opovržlivě vůči Skále své záchrany.
16Dráždili ho k žárlivosti cizími bohy, ohavnostmi ho provokovali ke hněvu.
17Obětovali démonům, ⌈kteří nejsou Bohem,⌉ bohům, jež neznali, novým, kteří nedávno přišli, o nichž vaši otcové nic nevěděli.
18Skálu, která tě zplodila, jsi oklamal, zapomněl jsi na Boha, který tě zrodil.
19Hospodin to viděl a ⌈opovrhl jimi kvůli provokaci svých synů a dcer.⌉
20Řekl: Skryji před nimi svou tvář, uvidím, jaký bude jejich konec. Vždyť jsou obojakou generací, syny, u nichž není věrnost.
21Oni mě dráždili k žárlivosti těmi, jež nejsou Bohem, provokovali mě ke hněvu svými nicotnostmi. Také já je budu dráždit k žárlivosti těmi, jež nejsou lidem, skrze bláznivý národ je budu provokovat ke hněvu.
22Mým hněvem byl zanícen oheň, plane až do nejhlubšího podsvětí a stráví zemi i její úrodu, spálí základy hor.
23Navrším na ně zlé věci, ⌈skoncuji s nimi svými⌉ šípy.
24Budou vysíleni hladem, ⌈postiženi morem⌉ a krutou zhoubou; pošlu na ně zuby zvěře spolu s jedem ⌈těch, co se plazí prachem.⌉
25Venku bude činit bezdětným meč a ⌈v pokojích⌉ hrůza, bude ničit jak mládence tak i pannu, kojence i muže v šedinách.
26Řekl bych: Vyhladím je, odstraním jejich památku ⌈mezi lidmi.⌉
27Ale obávám se provokace nepřítele, aby si jejich protivníci nemysleli, aby neřekli: Naše ruka se vyvýšila, nic z toho neudělal Hospodin.
28Jsou národem, kterému chybí rada, ⌈není v něm rozumnost.⌉
29Kdyby byli moudří, ⌈pochopili by to,⌉ porozuměli by svému konci.
30Jak by mohl jeden pronásledovat tisíc a dva zahnat na útěk deset tisíc? ⌈Což to není tak, že⌉ jejich Skála je prodala, Hospodin je vydal?
31Vždyť jejich skála není jako naše Skála, jak soudí i naši nepřátelé.
32Vždyť jejich réva je ze sodomské révy, z gomorských polí. Jejich hrozny jsou jedovaté hrozny, mají trpká zrnka.
33Jejich víno je dračím jedem, krutým jedem kobry.
34Což to není u mě uchováno, zapečetěno v mých pokladnicích?
35Mně patří pomsta a odplata, v čase, kdy klopýtne jejich noha, neboť den jejich pohromy je blízko, ⌈to, co na ně má přijít,⌉ si pospíší.
36Vždyť Hospodin ⌈zjedná právo svému lidu⌉ a nad svými otroky pocítí lítost, když uvidí, že odešla jejich moc a nezůstal ⌈zadržovaný ani propuštěný.⌉
37Řekne: Kde jsou jejich bohové, skála, v níž měli útočiště,
38kteří jedli tuk jejich obětí a pili víno jejich úliteb? Ať povstanou a pomohou vám, ať jsou vám úkrytem.
39Nyní pohleďte, že já, já jsem to, a není Bůh ⌈mimo mě.⌉ Já ⌈nechávám zemřít⌉ a oživuji, zdeptal jsem, já i uzdravím; není, kdo by vysvobodil z mé ruky.
40Vždyť ⌈pozvedám svou ruku⌉ k nebesům a pravím: Jakože jsem živ navěky,
41když nabrousím svůj blýskavý meč a má ruka se chopí práva, odpovím pomstou svým protivníkům a těm, kdo mě nenávidí, odplatím.
42Opiji své šípy krví, když můj meč bude požírat maso, krví pobitých a zajatců, vlasatých vůdců nepřítele.
43Jásejte, národy, spolu s jeho lidem, neboť krev svých otroků pomstí a pomstou odplatí svým protivníkům, své zemi a svému lidu daruje smíření.
44Mojžíš šel a promluvil všechna slova této písně k lidu, on i Jozue, syn Núnův.
45Když Mojžíš domluvil všechna tato slova k celému Izraeli,
46řekl jim: ⌈Vezměte si k srdci všechna slova,⌉ která vám dnes dosvědčuji a přikazujte svým synům, aby zachovávali a plnili všechna slova tohoto zákona.
47Vždyť to není pro vás nicotná věc, ale je to váš život; tímto způsobem prodloužíte dny v zemi, do které procházíte Jordánem, abyste ji obsadili.
48Právě v ten den ⌈Hospodin promluvil k Mojžíšovi:⌉
49Vystup do tohoto pohoří Abarím, na horu Nebó, která je v moábské zemi, naproti Jerichu, a podívej se na kenaanskou zemi, kterou dávám do vlastnictví synům Izraele.
50Na hoře, na kterou vystoupíš, zemřeš a budeš připojen ke svému lidu, tak jako zemřel tvůj bratr Áron na hoře Hóru a byl připojen ke svému lidu,
51protože jste mi byli nevěrní uprostřed synů Izraele u Vod sváru v Kádeši v pustině Sinu, když jste nedosvědčili moji svatost uprostřed synů Izraele.
52Odtud uvidíš tu zemi, ale nevejdeš tam, do té země, kterou dávám synům Izraele.